Pavlína Kvita

Umělecký projev Pavlíny Kvity (1988) balancuje na rozhraní mezi organickou a chladně techni- cistní formou, je určitou kombinací osobní mytologie, zvířecího i lidského světa a nehyb- ných architektonických tvarů. Jako by se zde pradávné setkávalo s naprosto současným. Důležitou součástí soch je princip pohybu a možnosti jeho transformace. To se odráží ne- jen v aktuální tvorbě, ve které autorka jako materiálu využívá především betonu a acrysta- lu, ale také ve starších dílech, v nichž se zabývala suburbánní krajinou v podobě satelitních zástaveb vznikajících na okrajích velkých měst, tedy určitou formou post-krajin. V těchto neživých strukturách je pocit nestálosti a přeměny přítomen podobně jako v živoucích mírně futuristických bytostech, bezhlavých torzech a organických stvořeních. V sochách se zároveň vždy odráží přítomnost čtyř základních elementů – ohně, vody, země a vzdu- chu, stejně jako citlivá práce s dualitou zrození a naděje, zániku a smrti. Na pozadí osob- ních zkušeností se jedná o neustálé hledání stability v životě, o jisté vnitřní zkoumání věcí a archetypů, které sice existují od nepaměti, ale zároveň jsou stále aktuální. Pavlína Kvita je absolventkou sochařského ateliéru Lukáše Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění, má za sebou úspěšnou účast v řadě sochařských soutěží a mnoho samostatných i skupinových výstav u nás i v zahraničí. Její díla jsou zastoupena v řadě soukromých sbírek nejen v Čechách, ale také v Německu či USA.